Jak na auto

Vždycky jsem si přála mít nějaké vlastní auto. Celý život, a tedy do mých dvaceti pěti let, jsem si auto pouze půjčovala od mých rodičů. Později to bylo, že jsem si auto půjčovala od mého přítele, někdy bratra. A vy si není jistě ptáte, proč jsem neměla vlastní auto. Sice já jsem vlastní auto měla, ale vždycky jsem ho nabourala. Vůbec nevím proč. Přišlo mi to, jako kdybych byla něčím prokletá. Protože kdykoliv jsem řídila svoje auto, tak jsem někam nabourala. A kdykoliv jsem řídila cizí jiný auto, tak jsem nikdy nenabourala. Nevím, co to mohlo být. Nicméně ale na nějaké nadpřirozeno nevěřím. A tak jsem si řekla, že raději budu jezdit jinými auty. Potom mi ale došlo, že bych svoje nabourané auto mohla dát do nějakého autoservisu.

A to jsem taky udělala. A víte, co mi řekli v autoservisu? Že moje auto bylo nějaké poškozené. Tak už byla záhada na světě. Myslím, že nic lepšího jsem fakt udělat nemohla. Díky bohu za nějaké autoservisy. A protože jsem taková, že chci mít všechno dokonalé, tak jsem si řekla, že budu s mým autem jezdit radši pravidelně každý rok do servisu, aby se na moje auto všichni podívali. Vím, že je to nepovinné, ale já to tak raději udělám. Nyní jsem poctivá a pak to tak chci mít a nicméně, mí mi rodiče a můj přítel a taky můj bratr budou rádi, že už se nebudou musí dělit o svoje auto se mnou.

Oni taky mají samozřejmě strach, že bych ti mohla auto třeba někdy nabourat. i když je to málo pravděpodobné, protože jakmile mám cizí auto půjčené, tak si na něm dávám velmi záležet, abych někde nenabourala. A co si myslíte vy o půjčování aut? Myslím, že je to věc každého, jak se sám rozhodne. Ale abych se přiznala, tak bych byla na svoje auto jako chrt. Asi bych svoje auto nepůjčila, bála bych se, že mi ho něčím znečistí nebo nabourá. Ví, že je to nelidské a trapné, ale mám to tak, nerada půjčuji svoje věci, natož auto.